Hledání: Hledat  
17. srpna 2019 ..:: Blog ::.. Zaregistrovat se   Přihlásit se  
 
  Zápisník
Minimalizovat
 
IX 1

Written by: Miroslav Zajic
1. 9. 2006

První den, kdy jsme se probudily do slunného rána. Ale jako vždy jsme z penzionu vyjeli před 11:00. Cestou jsme si koupili drobné občerstvení na vrcholy. Na túru na Rákoň jsme ze Zverovky vyšli pár minut před 11:30. Asi po deseti minutách jsem si všiml, že Alena nemá svoje hůlky. Nechal jsem ji tedy u partizánského hřbitova a vrátil se do auta.

Cesta začala, jako většina místních tras, po asfaltce, po které jsme stoupali asi hodinu. Pak jsme necelou hodinu šli lesem. Když jsme vyšli z lesa, měli jsme kolem sebe nádherné stráně pod hřebeny a před námi byla cesta klikatící se přes jednu z těchto strání. Poměrně rychle jsme vystoupali do dvou třetin stráně. Tam se Aleně začínala motat hlava a museli jsme stoupat pomaleji. Když jsme došli k sedlu Zábrať, byla při cestě lavička, na které jsme si dali první občerstvení. Pak jsme došli do sedla, ze kterého jsme viděli jako na dlani naší předvčerejší trasu na Roháčské plesa. Byl vidět vodopád (na dálku vypadal lépe než zblízka), sedlo, ze kterého se vycházelo k závěrečnému stoupaní k plesům, stupně, ve kterých jsou plesa umístěny a nakonec cesta, kterou jsme sestupovali k Ťatliakově chatě.

Když jsme začali stoupat k vrcholu Rákoň, postupně se nám odkrývalo první pleso. Ale s přibývající výškou také přibývala mlha, až jsme z okolí neviděli nic. Kousek před vrcholem se nám nad hlavami objevil orel. Zakroužil a zdálo se, že zaletěl sednout někam na vrchol. Byl jsem na něj zvědavý. Než jsme ale došli, znovu vzlétl a odletěl někam do údolí. Současně s námi k vrcholu přicházeli z druhé strany od vrcholu Volovec tři Poláci. Protože na vrcholu bylo nevlídně, foukal vítr, byla mlha a nic nebylo vidět, pokračovali jsme po hřebeni, slovensko-polské hranici k dalšímu vrcholu – Lúčna. Když jsme sešli o pár desítek metrů níž, opět jsme měli výhled do okolí.

Cesta po hřebeni

Na vrcholu Lúčna, byly pouze Polské ukazatele a rozhodně chyběla šipka na naší návratovou trasu. Ale nakonec jsme našli na jednom kameni modrou značku a kolem ní cestu otočenou o téměř 360° zpět. Po krátké svačině jsme vyrazili po této cestě a za chvíli jsme přišli k rozcestníku, od kterého jsme pokračovali po zelené. Zelená prudce klesala lesem, vedla přes několik krásných potoků a končila na cestě, na které jsme zahajovali cestu nahoru. Alena nasadila vysoké tempo, pomáhala si hůlkami a já jí sotva stačil. Když jsme dorazili na asfaltku, tak tempo zmírnila.

Po hřebeni do Polska

U auta jsme se opět spojili telefonicky s Marcelem, abychom zjistili kdy dorazí. Zpoždění, které měli na českém území, na slovenské straně dohnali a tak nám zbylo málo času na převlečení a umytí. Hned jak jsme se v penzionu očistili, tak jsme jeli do Podbielu na nádraží. Cestou ale Marcel volal, že tam vlak nestaví, a že staví až v městečku Nižná. To nebyl až tak velký problém, protože Nižná je hned vedle Podbielu.

Z nižné jsme se vrátili do Zuberce na večeři. Nejdříve jsme zašli do Oravské izby. Ale bylo tam plno, tak jsme zkusili restauraci Koliba JOSU. Přišli jsme ještě včas a tak jsme ještě našli místo. Ale v průběhu večeře lidí neustále přibývalo a mnoho zklamaně odcházelo. Koliba měla dvě velké místnosti a lidí se tam vešlo mnoho, přesto to nestačilo. Uprostřed hlavní místnosti, kde jsme seděli, byl plac a tam vyhrávala stylová kapela. Příjemné prostředí. Mělo to pouze jednu stinnou stránku. Obsluha nestíhala, ačkoli ji tam nebylo málo.
Po nějaké době jsme byli obslouženi. Já si dal jako obvykle kapustnicu jako hlavní chod jelení guláš. Alena s Marcelem si dali houbovou omáčku. Bohužel jsem byl za řidiče, takže jsem jim záviděl láhev vína, kterou si objednali. Já musel jako obvykle popíjet nealkoholické pivo.  Největší zádrhel nastal, když jsme si chtěli přiobjednat kávu a další pití. Tak trochu jsme byli ignorováni. Když jedna servírka přišla k našemu stolu obsloužit jiné hosty, požádal jsem ji o požadované nápoje. Zatvářila se dost znechuceně, ale po chvíli jsme vše dostali. Hned jsme tedy požádali o účet, který jsem zaplatil kartou. Protože tam bylo šero, moc jsem účet nekontroloval a vše zaplatil. Až druhý den ráno, když jsem se chtěl podívat kolik to tam stálo, jsem zjistil, že jsme zaplatili i za hosty, co seděli vedle nás u stolu. Naštěstí to nebylo moc, ale stejně to zamrzelo.

Z koliby jsme se vrátili do penzionu a ubytovali jsme Marcela. Zašli jsme do společenské místnosti, kde jsme si dali víno, které jsem koupil naproti penzionu. Už když jsem ho kupoval, tak mi bylo jasné, že to nic kvalitního nebude, ale že to bude taková hrůza, že se to nebude dát pít jsem netušil. Mělo to být Veltlínské zelené, ale nic tuto odrůdu nepřipomínalo. Barva rozhodně nebyla zlato zelenkavá. Vůně nejenom že nebyla květnatá a nevoněla po lipovém květu, ale nedalo se mluvit ani o vůni, spíše o zápachu. Chuť se taky nedá popisovat. Se zapřením jsem trochu vypil jako střik.

Současně jsme naplánovali cestu na druhý den. Základní cíl byl vrchol Brestová. Domluva byla vyrazit ráno co nejdříve, tj. v 7:30.

Tags:

Your name:
Title:
Comment:
Add Comment    Storno