Hledání: Hledat  
17. srpna 2019 ..:: Blog ::.. Zaregistrovat se   Přihlásit se  
 
  Zápisník
Minimalizovat
 
VI 19

Written by: Miroslav Zajic
19. 6. 2009

Jak už jsem se jednou někde zmínil, rozhodl jsem se navštívit letos Norsko dvakrát. Hlavní důvod k tomuto rozhodnutí byl ten, že jsem chtěl poznat nějakou lokalitu ve středním Norsku, poznat i jiné způsoby lovu a i jiné druhy ryb, než ty, které jsem chytal doposud na Lofotech.

Na začátku tohoto roku jsem zjišťoval u pár zkušených mořských vlků, zda nemají nějaké volné místo. Když jsem neměl úspěch, rozhodl jsem se pro cestovní kancelář. Cestovní kancelář Rybářský sen jsem měl vytipovánu již dlouho. Cesta komfortním autobusem, pěkné ubytování, velké bezpečné lodě s výkonným motorem a navíc lokalita mezi ostrovy Hitra, Smola a Froya, slibující rozmanitost úlovků.

Vybral jsem si termín v době velikonoc. Je to období, kdy jsou největší rozdíly mezi přílivem a odlivem. Díky tomu i největší proudy, které by měly zajistit přísun drobné potravy menším rybkám, na které budou čekat ty velké, které bych rád chytil já.
Odjezd autobusu byl ve čtvrtek 9.4.2009 v 20:00. Poslední dny před odjezdem jsem měl kromě hromady pracovních povinností také starosti s přípravou na cestu. V úterý jsem odpoledne zajel do Dolní Lhoty k Michalovi Simčovi, abych si koupil prut a elektrický multiplikátor. U prutu jsem se rozhodoval mezi WFT Z-line nebo WFT North 68°. Michal mi doporučil WFT North 68° s LTC očky. Horší to bylo s elektrickým multiplikátorem. Původně jsem chtěl koupit RYOBI ADSS700AC. Bohužel ho Michal neměl na skladě a ani termín dodání nebyl v dohledu. Měl jsem tedy na výběr Banax Kaigen 500 XP nebo WFT ELECTRA 700PR. Na doporučení Michala, který brilantně zvrátil mojí nedůvěru k multiplikátorům Banax, jsem koupil Kaigen 500 XP. Navíc jsem ještě musel dokoupit šňůru (kterou mi Michal rovnou namotal), nabíječku a přibral jsem i držák prutu na loď. Ve středu jsem vyrazil pro další potřebnosti do Baumaxu a Makra. Hlavní potřebností byla odpadní trubka na výrobu nového tubusu na pruty, protože nový prut byl v rozloženém stavu delší než tubusy, které jsem si vyrobil před rokem. Po návratu z nákupu jsem si musel zabalit oblečení.

Den odjezdu byl pracovně hektický. Domu jsem se dostal pozdě a už nebyl čas na nákup potravin sebou. Proto jsem jídla vezl minimum. V tom jsem neviděl problém, protože v Kvenvearu je přeci obchod. To jsem ale netušil, že nebudu mít moc času do obchodu zajít. Alena mi aspoň stihla udělat bagety na cestu.

Na parkoviště mě přivezla Alena asi půl hodiny před odjezdem autobusu. To už bylo parkoviště plné účastníků zájezdu. Když jsem se balil, nevěděl jsem, kolik si toho mohu vzít, aby se to do autobusu vešlo a abych to byl schopen rozumně pobrat.  Když jsem viděl, kolik toho mají ostatní, připadal jsem si, že jedu na krátký výlet kousek za Prahu. Většina vezla několik beden, ve kterých vezli jídlo a pití na celou dobu pobytu.

V 20:00 Autobus vyjel z parkoviště na pražskou magistrálu. Zapadající slunce vytvořilo romantickou atmosféru. Začali se rozsvěcet světla v barech podél magistrály, která odhalovala bavící se lidi v čtvrteční večer. Básník by nad tím nádherným večerem zaplesal.

Na výjezdu z Prahy jsem si do svého PDA zapojil sluchátka a pustil si trochu hudby. Netrvalo dlouho a Autobus měl první půlhodinovou přestávku u pumpy za Ústím nad Labem, před hranicemi s Německem. Tam přistoupili poslední dva účastníci zájezdu.

U pumpy jsem si koupil nějaké pití a časopis na čtení. Po půl hodině se vyrazilo dál, směrem do Rostocku, kde jsme měli nastoupit na trajekt do Telleborgu.

Z diskuzí na fóru Rybolov Norsko jsem se dozvěděl, že část autobusu využije autobusový bar a čas cesty si bude krátit bujarým způsobem. Byla to záležitost, které jsem se nejvíce obával. Ale až do Rostocku tomu tak nebylo. Tepre na trajektu se jedna skupinka rozpila a získala bujarou náladu. Ale dál po cestě byli neškodní. Nenarušovali klid a ani jinak neotravovali.

Z Trelleborgu jsme vyrazili směrem na Oslo a z Osla směrem na sever po E6, pak po silnici 3 a pak zase po E6, až jsme někde pod Trondheimem odbočili směrem k ostrovu Hitra. V brzkých ranních hodinách jsme projeli tunel mezi pevninou a Hitrou a po průjezdu kolem mýta jsme si již na ostrově Hitra dali poslední přestávku.

Cesta přes Hitru do Kvenvaeru vede úzkou klikatou silnicí. Krásná cesta, dlouhá přibližně 50 km, kterou si řidič autobusu patřičně užíval, utekla velmi rychle. V kempu začal mírný chaos. Každý chtěl co nejdříve vyrazit na moře a tak byl fofr vyložit věci, ubytovat se, převzít lodě a hurá – jede se.

V autobuse jsem se seznámil s Vaškem, jeho ženou Monikou a Pepou. Ti byli už domluveni z minulého roku, že pojedou spolu a budou jezdit na jedné lodi. Když jsem zjistil, že už mají zkušenosti a jsou vybaveni odpovídajícím náčiním, přál jsem si, abych mohl jezdit na lodi s nimi. Nakonec jsme se tak dohodli. Jediný problém byl při rozdělení chat. Pepa byl shodou náhod delegován na chatu se mnou a Vašek s Monikou na jinou chatu. Nejjednodušší bylo, vyměnit si ubytování s někým, kdo byl delegován na chatu s Vaškem a Monikou. Byli to dva rybáři, kteří jeli samostatně. Když jsme řekli prvnímu, tak hned souhlasil. S tím druhým (dědou Rudou) to bylo těžší. Něco povídal o tom, že se při nákupu zájezdu dohodl s majitelem cestovní kanceláře Hynkem Wohankou, že bude bydlet s tím, s kým bude jezdit na lodi. A to mlel pořád dokola a dohoda žádná. Vzhledem k tomu, že v obou chatách zůstal jeden pokoj volný, šli jsme s Pepou k do chaty k Vaškovi a Monice a děda nám tam zůstal a to přesto, že s nikým z této chaty na lodi nejezdil.

V chatě nás bylo 7. Jeden pokoj obývali 2 další dědové, kteří si žili sami pro sebe a pokud jeden z nich nešel na doutník, tak jsme o nich skoro ani nevěděli. Ale když šel na doutník, tak jsme museli absolvovat rozhovor, který byl vždy stejný. Úvodní otázka byla: „Víte, kolik je Norů?“ Odpověď jsme po prvním seznámení znali: „3 miliony“. Pak už následovala filozofická úvaha: „Jeden kamarád, který dlouho žil v Norsku, mě vzal na přednášku, kde rozebírali vztah Norů k přírodě … A víte, že … A energii mají ze 75% z přírodních zdrojů … A …“ Po několika dnech jsme již znali všechny odpovědi a získávali jsme jednu jedničku za druhou. Ale ve společenské části chaty, jakémsi obýváku s kuchyňkou, jsme o těch třech skoro ani nevěděli.

Vraťme se ale k cíli cesty. Ani nevím, jak jsem k tomu přišel, ale asi jsem nebyl ve správnou dobu na správném místě a tak Pepa s Vaškem mě delegovali na kapitána lodi. Prostě se tak někde za rohem dohodli. Tak jsem si poslechl kdy, kde, co a jak od delegátů, šel se podívat, co a jak se na lodi ovládá, podíval se, jestli je dno lodě a vrtule v pořádku a převzal klíček od lodě. A mohli jsme vyrazit na lov.

Kolem poledne jsme byli nachystaní a vyjeli jsme na lov. Nachytat malé kelery byl úkol č. 1. Dojeli jsme k malému ostrůvku (Kraka), který je kousek za ústím fjordu do moře. Ačkoli se to zdálo jako velmi jednoduchý úkol, nějak jsme neuspěli. Ať jsme se snažili sebe víc, výsledek byl dva malí keleři a asi 2 tresky obecné. Když se úspěch nedostavoval, vyjeli jsme s tím málem dál na moře. Ale ani dál na moři to nebylo nic moc. Jenom Vašek měl úspěch v podobě mníka mořského (tzv. leng). Při návratu jsme se ještě pokoušeli znovu u Kraky nachytat malé kelery na druhý den. Ale zase marně. Já jsem při tom chytil maličkého mníkovce bělolemého (lumb), kterého jsme nechali na druhý den jako nástrahu. Poslední zoufalý pokus byl u jednoho útesu ve fjordu, kde nám echolot ukazoval hejna ryb. Ale i tam byla jediným úspěchem ne moc velká treska obecná. Po návratu jsme zjistili, že všichni jsou na tom stejně – úlovky nic moc.

Jediný, kdo si to užil, byl malý chlapec Pája, který pobíhal po molu a na přívlač chytal jednoho malého Kelera za druhým. Jednou dokonce přinesl do filetárny kelera asi 70 cm. Vašek nelenil a zjistil, co má za návazec. Měl malá sleďová peříčka. Vašek si došel pro prut, připnul si sleďový návazec a začal prohazovat vodu kolem loděk. Téměř na každé nahození vytáhl jednoho nebo dva kelery. A takto nám nachytal nástrahy na druhý den.

Druhý den jsme sice byli nachystaní, ale lepší to nebylo. Ryby prostě nešly. Hlavní důvod byl v tom, že ryby byly nažrané jiker. Neměly důvod vrhat se na naše nástrahy. První dva dny nám na náladě moc nepřidali a trochu jsme propadali skepsi.

Večer jsem zachytil na diskuzi o mořském rybolovu na portálu www.rybolovnorsko.cz výzvu, abychom účastníkům druhého turnusu sdělili stav. Dotazující jsem svojí odpovědí nepotěšil. Chvíli po mě odpověděl na obdobný dotaz Honza Dufek z Dolmoy. Odpověď byla velmi podobná té mojí. Bylo jasné, že je situace ve středním Norsku všude dost podobná.

Ani třetí den to nebylo dobré. Ukončili jsme tedy rybolov o něco dříve, než předešlé dny a šli jsme do místního obchodu nakoupit. Pro mě to bylo docela důležitě, protože moje malé zásoby potravin pozvolna docházely. Obchod byl docela dobře zásoben. Rozhodně výběr byl lepší než na Lofotech v Å. Hned u vchodu byla rybářská sekce, kde měli vše potřebné. Nějaké drobnosti jsem doplnil a vydal se za jídlem a pitím. Zastavil jsem se u piva, které bylo zakryto plachtou, kterou jsem odsunul a do košíku jsem si dal 6 plechovek. Vzpomněl jsem si na příhodu z Osla, když jsme s Marcelem kupovali pivo po osmé hodině večerní. Tenkrát nám pivo nevydali, protože po 20:00 se v Norsku pivo prodávat nesmí. Hned jsem tuto příhodu vyprávěl Vaškovi a Monice. To jsem ale netušil, že je zrovna svátek (Velikonoční pondělí) a pro svátek platí stejná pravidla jako pro večer po 20:00. U pokladny mi pokladní piva odebrala. Rozhodilo mě to tak rozhodilo, že jsem zapomněl zaplatit. Naštěstí mi to Monika připomněla.

Teprve čtvrtý den se začala situace zlepšovat. Už při cestě z fjordu na moře jsme často na echolotu viděli hejna kelerů. Opět jsme zastavili u Kraky, kde jsme se opět pokusili nachytat nějaké malé kelery na nástrahy a případně větší kelery Monice na salát. Současně s jedním kelerem jsem chytil malého okouníka. Trochu mě to překvapilo, protože to bylo na malé hloubce, asi 40 až 50 metrlů. Teprve odpoledne jsem se od Hynka dozvěděl, že se jedná o druh „Okouník živorodý“. Od Kraky jsme jeli dál na moře. Ten den byl docela úspěšný. Vašek s Pepou chytili nějaké lengy, chytili jsme dost lumbů a když jsme byli na hloubce, kde mi šňůra nestačila, a měl jsem nástrahu ve sloupci asi v hloubce 250 metrů, tak jsem chytil okouníma asi 50 cm. Pěkný kousek.

Ten den byly úspěšné i ostatní skupiny. Jedna parta přivezla lenga 121 cm a jednoho halibuta. Ten leng se stal nejdelší rybou turnusu. Teprve na konci pobytu jsme se dozvěděli, jak byl halibut chycen. Šťastná lovec byl líný vyměnit peříčka, na která chytal malé kelery, vyměnit a tak je spustil pod loď i v místech, kde chtěli chytat větší ryby. A na ty peříčka se chytl ten Halibut.

Další dny už nebudu podrobněji popisovat, jenom stručně. Jeden den bylo tak ošklivě, že jsme zůstali ve fjordu, ale ani tam jsme nic nechytili. Ostatní dny jsme převážně chytali lumby a sem tam nějakého lenga nebo tresku obecnou. Mimo tyto ryby chytil Vašek okouníka a pěkného velkého kelera. Poslední den chytil Pepa pěknou jednoskvrnku. Také jsme si jeden den chytli všichni (vlastně všichni kromě Moniky) svého žraloka. Jednalo se o žraloka černoústého. Asi zrovna přitáhlo hejno, a tak jsme nechytili jiné ryby, než tyto asi 50 cm dlouhé žraloky. Všechny 3 jsme pustili na svobodu.

Když jsme poslední den dotankovali loď a vyčistili ji, zašel jsem si zachytat s přívlačí před chatu, kde celý týden chytal Pája a každou chvilku něco vytáhl. Po několika náhozech se mi na gumového smáčka, kterého jsem koupil v místním obchodě, pověsila asi 65 cm treska polak. Chtěl jsem to zkusit ještě párkrát prohodit, jestli se nechytne ještě jedna, ale zjistil jsem, že mi vypadla vložka z koncového očka. Klasická vada prutů WFT. Takže jsem lov ukončil a šel se balit.

I když těch 9 dní chytání v Kvenvaeru nebylo moc úspěšných, splnila se mi má očekávání. Poznal jsem jiné způsoby lovu, chytil druhy ryb, které jsem předešlé 3 roky na Lofotech nechytil (mníkovce bělolemého, okouníka mořského, okouníma živorodího, tresku polak a žraloka černoústého) a potvrdil jsem si, že víc záleží na místu (podmořských útesech a horách), než na informacích z echolotu. A také jsem poznal nové kamarády, se kterými jsem se ještě před odjezdem z Kvenvaeru dohodl na společné cestě do stejného kempu příští rok v druhé polovině května.

A najednou tu byl den odjezdu. Ráno přijel autobus s novým turnusem. Naštěstí jsme byli už sbaleni a čekali jsme jen na úklid chaty. V podstatě půl dne čekání. Protože bylo chladno a novým návštěvníkům byla zima, pustili jsme je dovnitř do chaty a předali jsme jim pár informací z našeho pobytu. Když přišly uklízečky a my museli opustit chatu, šli jsme naskládat zamražené ryby do beden. Kolem poledne přišel okamžik, kdy jsme vše naložili do autobusu, nasedli do něj a vydali se na dlouhou cestu domů.

Ještě před opuštěním ostrova nám zastavili ve městě Fillan u supermarketu na závěrečný nákup. Koupil jsem si nějaké uzeniny a pečivo na cestu a domů půlku uzeného lososa. A pak už se jelo s přestávkami až do Trelleborgu na trajekt.

Na trajektu jsem si nejdříve dal dvakrát dvě deci vína a šel jsem za Pepou, Vaškem a Monikou do kuřácké místnosti. Společně jsme později šli nakoupit nějaké dárky do obchodu na trajektu. Kromě dárků jsme si koupili dvě lahve vína, které jsme ještě na trajektu vypili. Trochu (dost) mě to víno unavilo, tak jsem hned po nástupu do autobusu usnul. Probudil jsem se až na další zastávce u pumpy.

Zajímavý okamžik cesty byl, když nás těsně před českými hranicemi zastavili policajti a udělali kontrolu všech osob v Autobusu. Vlastně všech ne, protože jeden pán zapomněl doklady v Kvenvaeru. Jakmile nás zastavili, rychle zmizel na záchod, kam je nenapadlo se podívat. Po kontrole jsme už jenom popojeli přes hranice a zastavili jsme u první pumpy. To byla poslední zastávka na cestě a také místo, na kterém jsme se rozloučili s Pepou, pro kterého tam měla přijet dcera.

A pak už nás čekala poslední etapa do Prahy. Poslední loučení, vítání s Alenou a Kájou, naložení věcí do auta a hurá domů.
 

Tags:

Your name:
Title:
Comment:
Add Comment    Storno